Kolem barev a potřeby tvorby se vždy točil a točí život mé mámy i nás tří sester. Máma, Radka Urbanová byla už v době našeho dětství výtvarnicí a emailérkou a svou „barevnou DNA“ předala i nám třem. Už v sedmdesátých a osmdesátých šedivých socialistických letech byla naše domácnost barevnější a extravagantnější, než bylo obvyklé.
Zoufalství jsem ale pravidelně propadala v papírnictví a pokaždé si říkala, že přeci musí být mnohem více odstínů fix, temperových barev a pastelek, než tenkrát běžně prodávali. Když mi jednou mamči kamarádka dovezla z Vídně 100 dílnou sadu fixů, nepřetržitě jsem si s nimi malovala a jakmile jsem je vypsala, hrála jsem si s nimi a rovnala si barevné odstíny k sobě. Zážitkem pro mě byly i ty vypsané fixy v tolika barvách.
Dodnes si živě pamatuji na další životní zážitek. O prázdninách v 80. letech se nám podařilo v Kutné Hoře na náměstí koupit 36 německých akvarelových pastelek v krásné plechové duhové krabičce, kterou jsem dodnes nevyhodila. Především dva odstíny tyrkysových a dva odstíny sytě olivově zelených byly pro mě tak nádherně intenzivní, pozitivní a nové. Asi z této doby pramení má dospělá láska k těmto čtyřem barvám, které jsem tenkrát měla poprvé a vnímala je jako vzácnost.
Do svých čtrnácti jsem vyrůstala v Holešovicích, v Přístavní 47, v domě, který měl obrovský dvůr s hřištěm, garážemi i velkým záhonem s keři a růžemi. Okno našeho dětského pokoje znal celý dvůr ve vnitrobloku. Bydleli jsme v druhém patře a okno nás přitahovalo jako magnet. Máma do něj nechala pro jistotu umístit mříž, kterou natřela na sytě žlutou. Často jsme si tam hrály a pokřikovaly na děti dole. Ne, nebyly jsme doma celé dny zavřené, hodně času jsme trávily i na dvoře, ale díky mříži všichni říkali: „…jo, vy jste z toho žlutého zamřížovaného okna“. Topení bylo ultramarínově modré, futra dveří natřená žlutě. Máma se nebála nám natírat nábytek a doplňky na syté barvy, což je dnes zcela běžná věc, ale tehdy to bylo poměrně extravagantní. K tomu nám vyráběla neuvěřitelně originální a barevné hračky, které jako vystudovaná loutkářka zvládala bez problémů. Spolužáci nám je záviděli, protože nic takového nikdo neměl.
První hračka, na kterou si pamatuji byl „kačer Donald“. Byl to cca půlmetrový ulomený dřevěný šroub z ponku, který jsem našla na procházce a prohlásila, že je to kačer Donald. Máma mi ho pak natřela nažluto, kulatou díru v horní části a vršek modře a červeně jeho další vystouplou část coby zobák. Byl mou nejmilejší hračkou, spala jsem s ním, chodila ven a odmítala ho odložit. Na nevěřícné dotazy „Holčičko co to máš ?“, jsem hrdě odpovídala „To je Kačer Donald!“.
Vzpomínám i na háčkovaného tříhlavého draka požírajícího princezny. Panenky se mu daly krásně soukat do všech tří chřtánů a případně je i vyndat z břicha, které bylo na zip. Na stejném principu fungoval i papírový Lidojed. Podobných hraček jsem měly spousty a vždy se těšily na Vánoce co zase dostaneme.
Mnoho dalších bohémských věcí z naší domácnosti naše spolužáky překvapovalo: „Hele mami, víš co jsem viděla u Urbanů?! …nemohli bysme…“ „Tady nejsi u Urbanů!“. Na podobné dialogy s rodiči dodnes často vzpomíná má kamarádka z dětství. Mezi řadou postupně s časem se měnících zvířat, jsme pořádaly domácí výstavy v dětském pokoji. Zvaly jsme na ně všechny, koho jsme potkaly, spolužáky, jejich rodiče, učitele, sousedy, prodavačky ze sámošky (ty jsme si obzvlášt´oblíbily). Jedna mě pozvala i na svatbu a já jí jako svatební dar pro štěstí donesla sušeného pavouka v krabičce. Moc štástně z něj nevypadala. Občas jsme ve dvěřích pokoje nebo na chodbě domu hrály i divadlo, ale malování a výtvarné tvoření vedlo. Jednou jsme se sestrami udělaly náušnice z korálků a drátků a prodávaly je myslím po 5 Kčs před domech…
Období z přibližně pěti až šesti let mi také utkvělo v hlavě. Pořád dokola jsem malovala na poměrně velké formáty (přes půl metru) kopec s gotickou bránou, hradbami a středověkým městem. Myslím, že jsem takových obrazů udělala snad dvacet, v různých provedeních. Nebála jsem se malovat ani kreslit a věnovala tomu denně hodiny. Nikdy mě nenapadlo, že bych něco mohla namalovat špatně. Zlom přišel s nástupem na základní školu.
První hodina v 1.třídě byla nezapomenutelná. Naše učitelka by dnes nepochybně byla náruživou čtenářkou bulváru. Neváhala nás varovat a připravovat na všechny životní nástrahy: „Vždycky, když vejdete do domu, dejte si pozor! Na klandrech u zábradlí mohou sedět potkani. Jsou akorát v úrovni dětského krku a mohou skočit a zakousnout vás“. Zní to tak absurdně, že na srazu základky po mnoha letech si to řada spolužáků vybavila. Nebyla jsem jediná, kdo se celé dětství bál vejít do jakéhokoliv domu, protože jsem tam očekávala vraždící potkany. Podobné historky jsem domu nosila celé další dva nebo tři roky, než jsme dostaly novou třídní. O naší paní učitelce Mrvíkové se zmiňuji záměrně. Na roky ovlivnila i můj vztah k malování a kreslení. Již na první hodině se ptala čím chceme být, já sebejistě odpověděla, že malířkou. Mé sebevědomí vyprchalo s první hodinou kreslení. Povinným tématem byla továrna, zadání zcela odpovídající roku 1978. Kritika mého výtvoru byla zdrcující, mojí továrnu ukázala celé třídě „Tak se na to podívejte, Urbanová chce být malířka! Vidíte jak má nakřivo komín ?!!!“. Tehdy jsem se začala bát kreslit a malovat a trvalo mi až do čtyřiceti, než jsem se tohoto strachu zbavila. V první třídě jsem tak přestala vytvářet velká středověká města… Přesto jsem pravidělně dostávala ocenění v soutěžích typu: „Poznej sovětský film“, „Děti mít a umění“… Před lety jsem tento štos bizarních diplomů našla. V paměti mi utkvěl jen jeden oceněný obraz hrajících si dětí pod Prašnou bránou. Zdobení věžiček na střeše i další ozdoby jsem udělala máminou půjčenou zlatou barvou. Samozřemě jsem tenkrát netušila, že od sedmnácti na této věži budu několik let pracovat jako průvodkyně.
Třeba sem časem přidám i další historky z našeho dětství, které bylo velmi kreativní a tento přístup k životu se přenesl i do naší dospělosti. Myslím, že na začátek to na načtnutí kořenů mé tvorby bohatě stačí.
